|
Věřící klienti v terapii (28.11.2009) |
|
Kolegové na psychoterapeutickém výcviku v Praze mě oslovili s domněnkou, že věřící klienti, jen málo budou vyhledávat psychoterapeuta - psychologa nebo psychiatra. Jejich argumentem bylo, že přece mají svoji víru, kterou sdílejí společně s ostatními ve své farnosti nebo sboru a zejména v kontaktu se svým duchovním či knězem. Místo pro psychoterapeuta a pro psychoterapii tu prý není, k řešení znají jen cestu své víry. Řekl jsem jim, že s tímto názorem nesouhlasím. Ve své praxi se často setkávám s věřícími klienty, zdá se mi, že to je skoro půl na půl. Je pravdou, že Vysočina, například ve srovnání s Prahou nebo jinými kraji, je krajem s vyšším počtem věřících. Sám jsem věřícím člověkem, který v životě prošel i ateistickým obdobím. Souhlasím s psycholožkou PhDr. Danou Krejčířovou, která v jedné publikaci uvedla, že její víra v terapii končí odpovědí na otázku klienta, zda je věřící. Moje víra do terapie ani psychologického poradenství nepatří obsahově či tématicky, i když ve vztahu s klientem je nějak nevysloveně přítomna. Alespoň doufám. Ale je vlastně přítomna i moje minulost, kdy jsem v Boha věřit odmítal a říkal jsem si: Není důležité, zda je Bůh, ale zda věříme v člověka. Myslím, že toto přesvědčení se mou vírou v Boha nezměnilo. Co do mého terapeutického setkávání s lidmi patří, je především jejich víra, náboženská či jiná. Snažím se přijímat je jako celé bytosti, nejen jejich příznaky, vnitřní konflikty, jádrová přesvědčení nebo zkušenosti z minulých vztahů. Beru je takové jací jsou i s jejich vírou a hodnotami. Mým cílem není, aby byly v terapii zničeny, ale aby byly v rovnováze s ostatními částmi jejich osobnosti. Ale jakou rovnováhu si zvolí a v co budou věřit, které potřeby upřednostní a které ponechají stranou, to je moje otázka k nim, na níž si musí odpovědět jen oni sami. |